Můj letecký deník – Létání v Kongu

Středa

ZVONÍ BUDÍK

Jako každé ráno, začínám tak i to středeční posouváním budíku. „KMD“ aeroklubák už určitě tuší „každá minuta dobrá.“ Ale zase si to nemůžu dovolit přehnat, nesmím hned ráno naštvat kapitána, ještě když mě s ním dnes čekají dvě linky. Odebírám se do kuchyně, zapínám rychlovarnou konvici a po pár vteřinách se sama vypne, stejně tak jako lednice. To je znamení, že se jim to opět povedlo, mají to přesně vypočítané „sociální pracovnice“. Vypínají tady elektřinu přesně v ten okamžik, kdy ji člověk nejvíc potřebuje. Ano, pokud si myslíte, že proud je potřeba téměř pořád, tak si i domyslíte, že nám tu tím pádem nejde skoro nikdy.  Na uklidnění si udělám pár kliků a jdu na čištění zubů, na které raději volím vodu z lahve, stejně ani není jiná možnost. Bez elektrického proudu totiž není tlak vody. Musí mi tím pádem stačit půl litru na zuby i na ošplouchnutí základních partií těla. Jedna z mnoha věcí, co se mi líbí na práci pilota, je styl oblékání. Člověk nemusí přemýšlet co si vezme na sebe, z ramínka sundávám tmavě modré kalhoty, bílé bavlněné triko a bílou košili. Tady je ještě potřeba podívat se na límeček, jestli je to „GO or NO GO.“ Tentokrát není čas, tůrování motoru ohlašuje příchod řidiče do práce a blížící se sedmou hodinu, tedy čas odjezdu na letiště. Zavazuji boty, beru tašku, v kuchyni najdu něco na take away snídani a už vím, že jdu pozdě.

 

CESTA NA LETIŠTĚ

V autě čeká kapitán, naštěstí je to Jožo. Ten obávanější, ukrajinský, po včerejším večírku není úplně fit to fly. Z domu to máme na letiště zhruba 40 minut, děláme tedy během jízdy přípravu na let. První fáze je taková osobní, probereme, co kdo máme ke svačině a kdo nám tu svačinu dělal. O mojí müsli tyčince se toho moc říct nedá, ale Jožo má zajímavý příběh, jeho místní svačinářka bude maminkou, tak ho čeká svatba. Vyprávění ale náhle přerušuje řidič s tím, že budeme muset uhnout z hlavní cesty a přijet na letiště z druhé strany. Ani se neptáme na důvod, při pohledu z okna vidíme stoupat hustý černý dým z míst, kde běžně projíždíme. Sjíždíme tedy z děravé silnice na ještě děravější a řadíme se do kolony aut, která míří jako my na letiště. Už víme, že přijedeme pozdě, ale jsme v klidu, bez nás to neodletí.

 

ODLET

Na letiště přijíždíme s lehkým, asi hodinovým, zpožděním, všude pobíhají zmatení lidé, jenom naši zaměstnanci nikde. Parkujeme pod věží, kde podávám letový plán a ptám se, co se to ve městě děje za show. Dostává se mi stručné odpovědi: „Volby.“ Hned mi to dochází, má se demokraticky volit nový prezident. Tady ovšem opozice nevytahuje špínu, ale kalašnikovy. Čekají nás zajímavé dny. Konečně vidím v dálce naší 410tku, už ji táhnou na tarmac. Rychlá otočka v hangáru pro dokumenty a už stojíme před letadlem. Kapitán dělá předletovou prohlídku a já kontroluji vyvážení. Na papíře vypadá všechno v limitech, ale jak známe místní, oni přesně vědí, kolik mají napsat kilo. Naštěstí dráha je dost dlouhá, venkovní teplota je dnes poměrně nízká a kousek za koncem dráhy hoří dvě auta, to by nám mohlo případně pomoc stoupat. Přicházejí cestující, kapitán mizí do cockpitu a já kontroluji označení na příručních zavazadlech, no zavazadla zní moc honosně, spíš pytle omotané izolepou. Sem tam vidím, jak samolepka chybí a nahrazuje ji podání ruky, ve které je smotaná bankovka. Občas takhle necháme náš staff vydělat, ale dneska jsme plní, tak nepřichází v úvahu. Na papíře máme devatenáct cestujících a v letadle jich sedí také devatenáct, můžeme zavírat dveře. Zkontroluji uzavření a uzamknutí nákladového prostoru v čumáku a bočním nouzovým východem lezu do letadla. Bouchnutím dveří probudím kapitána a hned dostávám úkoly. Volám přes rádio o povelení nahazovat a u toho probíhá „Before Start Procedures a Checklist.“  Dostáváme povolení, vypínám rádio a startujeme přes pozemní zdroj dvojku, následuje jednička. Oba motory běží. „Before Taxi“ a jdeme na to. Pojíždíme až na konec dráhy, kde po otočení se o 180° dostáváme povolení ke vzletu. Rotujeme ještě před její půlkou a hned po odlepení točíme doprava mimo „bojovou zónu.“ Pozvolna stoupáme do FL85, kterou dosahujeme zhruba za 13 minut a hlásíme estimates 45NM, 80NM a ETA letiště Kolwezi, které je vzdálené 45 minut letu.

 

Dva letouny L410

 

KOLWEZI

První leg jsem pilot letící, ale i tak volám na letiště a žádám o informace pro přistání já, následně dělám briefing. Počasí pro přistání v limitech. Vítr fouká na dráhu 11, proto se zařadíme do polohy po větru pravého okruhu. Volím to z důvodu lepšího výhledu z pravé sedačky na letiště. Všechno to bude na vizuál. Klapky full a zbytek standart. Joža už přežil i průlet tornádem, tak věřím, že se mnou taky nemá strach. Zhruba 25NM před destinací zahajujeme klesání, letadlo není přetlakované, proto se pro větší komfort cestujících snažím držet na váriu klesání +/- 400ft/min. V dnešní turbulenci to dá celkem práci udržet, ale dokud nezalehají uši, tak je to dobré. V okolí letiště vidíme také stoupat dým, ovšem ne tak černý a hustý jako cestou na letiště. Tady si jen místní vyrábí „makalu,” dřevěné uhlí. Dost často tento kouř využíváme pro určení směru a síly větru při příletu na opuštěná letiště, či silnice, na kterých občas přistáváme. Dost snění, musíme jít na přistání, podvozek, malé klapky, pravá zatáčka a hlásíme finále dráhy 29 v Kolwezi. Velké klapky, vrtule dopředu, stáhnout plyn, lehce podrovnat, koukat na konec dráhy a nechtít přistát. Šestitunové letadlo dosedá těsně za prahem dráhy, která je mírně do kopce, není proto potřeba moc brzdit. Přepínám na ruční řízení, Jožo může ovládat příďový podvozek pákou na sloupku řízení a pojíždět přesně po žluté čáře, která nás dovede na naše stání číslo 3, během toho já zavírám klapky a vypínám všechna nepotřebná tabla na stropním panelu. Jen co to dokončím, tak stojíme. Ne, že bych omylem vypnul i motory, ale Jožo zaparkoval letadlo a na mně je natlakovat ruční pumpou parkovací brzdu. Teď je čas vypnout motory, zavírám tedy palivo, čekám až se dotočí vrtule a vypínám i zbytek letadla. Otevírám svůj nouzový východ a jdu udělat předletovou prohlídku. Při obcházení letadla dostávám do ruky potvrzený letový plán a papír, kde se dozvídám o počtu cestujících na zpáteční cestu do Lubumbashi – vezeme pouze sami sebe, docela chápu, že se tam nikomu moc nechce. Předávám informaci dál, kapitán mi na to jen řekne, že letím já. Vůbec mi to nevadí, potřebuju trénovat. Po vystoupení všech cestujících uklidím schůdky a zavřu vstupní dveře. Odstraním ochranu vrtule proti samovolnému otáčení, zkontroluji uzavření a uzamčení nákladového prostoru v čumáku a lezu opět nouzovým východem do letadla. Joža už má vše připraveno ke spouštění, netrvá dlouho a jsme na prahu dráhy. Šlápnu do brzd a přebírám kontrolu nad letadlem, které si ještě lehce dovážím na čumák, než přidám plyn. Pouštím brzdy, plnou levou, pravou nohu pro srovnání do směru a už se blíží V1, VR, V2. Ani nemusím tahat a letadlo je ve vzduchu, brzdím kola a dávám pokyn k jejich zasunutí. Éro by chtělo stoupat, ale kapitán mi trošku potlačí. Hned pochopím, o co jde. Kousek za letištěm se nachází dlouhé jezero a já přeci říkal, že potřebuji trénovat. Skoro v té eufórii zapomínám velet. Zatahujeme klapky a už si letíme 300km/h zhruba metr nad vodní hladinou. Nemám ani čas vyhlížet krokodýly a hrochy, které jindy z velké výšky tak usilovně hledám. Místo toho střídavě koukám na letové přístroje a ven z letadla. Po pár minutách letu a minutí dvou rybářských loděk jezero končí, dále pokračuje jen jako zužující se koryto řeky, které se stává novou výzvou. Snažím se kopírovat letadlem meandry, ale čím je koryto užší, tím víc se zařezává do terénu a já jsem nucen stoupat nad vrcholky stromů, které ji nakonec celou skryjí. Ještě chvíli si užívám přízemní let nad džunglí, než se přiblížíme k hranicím řízeného prostoru, to už musíme vystoupat do výšky, ve které je možné navázat uspokojivé rádiové spojení s řízením letového provozu a dále pokračujeme již klidným letem k našemu domovskému letišti.

 

Letiště Kolwezi

 

LUBUMBASHI

Přiblížení a přistání probíhá bez větších zvláštností, tedy až na dým stoupající z města. Po vyjetí z dráhy dostáváme instrukce pojíždět na stojánku v rohu letiště, která těsně sousedí se základnou OSN. Každý den se na ni střídá nespočet různých typů bílých letadel s nepřehlédnutelným černým nápisem UN na trupu a dnes zde parkujeme my. Začíná mi docházet, že pauza na oběd nejspíš nebude. Jen co vypneme motory, vlezou do letadla kluci a začínají vymontovávat sedačky. Ptám se jich, jestli letíme my, nebo přijede jiná posádka. Z jejich úsměvů mi je odpověď jasná, letíme my. Průjezd městem je složitý, my jsme už tady, tak proč to zbytečně komplikovat. Netrvá dlouho a máme v letadle pouze poslední dvě řady sedadel, zbytek bude vyplněn nákladem. Nejdřív se dozvídám kam poletíme a později i co povezeme. Destinace Luena, přes Kolwezi a zpátky do Lubumbashi. Takový pěkný trojúhelník o délce 700km, paliva tedy bereme na 3,5 hodiny letu, což jsou plné hlavní nádže, ať máme rezervu pro případ oblétání počasí, které se začíná tvořit a možné diverze za hranice Konga, kdyby se situace v zemi zhoršila. Jako náklad povezeme několik krabic zdravotnického materiálu a léků. V Kolwezi pak máme nabrat lékařský tým a všechno to povezeme do nemocnice v Lueně, kde nejspíše bojují se stále vice rozšiřující se ebolou. Náklad se přesunul ze sanitky do letadla poměrně rychle, palivo už máme doplněné a teď čekáme pouze na naši svačinu, která je pro bezpečnost letu velmi důležitá. Dostáváme hranolky s majonézou a grilované kuře. Člověk nesmí myslet na to, kde jídlo vyrostlo, jinak mu žaludek nebude pracovat. Ze začátku jsem s tím měl velký problém. Představa kuřátka hledajícího si potravu na skládce, kde zároveň pěstují brambory, vyhazují veškerý odpad a chodí na záchod, není úplně motivující pro trávení a kdyby přece jenom ano, tak majonéza udělá svoje. Všechno je na palubě, zavíráme dveře a žádám o povolení spouštět motory. „Negative, nemáme váš letový plán.“ Plán mají, ale nemají ještě zaplaceno za letištní a přistávací poplatky, které se zde platí zásadně předem. Vytáhnu tedy z okna ruku a třením palce a ukazováčku o sebe signalizuji problém pozemnímu personálu. Hned pochopí a volají směrem k věži, něco se ozve zpátky a na to volají na mě: „One minute, one minute Captain!“ Čekám tedy dvě minuty a volám znovu na věž rádiem o povolení. „Standy by.“ To je dobré znamení, určitě už počítají peníze. Netrvá dlouho a dostáváme povolení jak pro start motorů, tak i povolení k letu. Odlet je rutina, letí Jožo. Zavírám kola, klapky, ladím motory a vrtule. Stoupáme do letové hladiny 105 a začínáme kličkovat mezi mraky. Úplně Red Bull Air Race to není, tak se v klidu mohu kochat výhledem na kupovitou oblačnost, která nám postupně barví displej povětrnostního radaru do pestrých barev.

 

Letiště Lubumbashi

 

KOLWEZI II

Tentokrát volám o informace pro přistání jako pilot monitorující. Počasí v limitech, strom v ose dráhy bude vidět, ten je pro nás asi nejvíce limitující, když jdeme na dráhu 29, na kterou to teď podle dispečera fouká. Klesání začínáme stejně, jako ráno, kvůli bouřce letíme více severně, což nám let o malinko prodlužuje. Dráhu kvůli dešti vidíme až 4 námořní míle před dosednutím, do té doby nás vede palubní GPSka, na které přesně vidím trať letu a případné odchylky od ní. Nakonec přistáváme s větrem v zádech, dispečer se trošku překouknul, při dobržďování mineme jedinou pojížděčku, která se nachází v půlce dráhy, proto se musíme otočit a po krátkém pojíždění zpět po dráze na ní najedeme z opačného směru a dle stojící sanitky odhadujeme, kam letadlo postavíme. Jožo zajede co možná nejblíže a po vypnutí levého motoru otevírám vstupní dveře, pravý necháváme běžet. Lékaři, respektive jeden lékař a tři pomocníci jak se později dozvídáme, hned nastoupí do letadla a já mohu zavírat dveře. Zpátky nahodíme levý motor a pojíždíme na práh dráhy 11. Dispečer nám oznamuje, že nemáme letový plán, ještě tedy v rychlosti nahlásím kam a kudy letíme a místo detailů zdůrazním, že jde o „Emergency Flight,“ na což odpoví jen „Roger.“ Následuje povolení ke vstupu na dráhu a ke vzletu. Sešlápnu brzdy, posunu plynové páky dopředu a jakmile povolím špičky, letadlo se žene po dráze za dalším dobrodružstvím.

 

Plnění paliva do letounu L410

LUENA

Ostrou levou zatáčkou se dostáváme na trať, stoupáme do naší letové hladiny a hlásíme do rádia odhadované časy dosáhnutí hranice řízeného okrsku a naší destinace. Počasí se vylepšuje, tentokrát to vypadá na klidnější skok. Letiště v Lueně je položeno přibližně o 800 metrů níže, než to v Kolwezi, které leží 1500m nad hladinou moře, což by mělo znamenat lepší výkon letadla. Ale bohužel je tu o dost vyšší venkovní teplota, tak nám to zase tolik density altitude nevylepší. Přistání a přiblížení jako na neobsazenou plochu. Nejdříve tedy klesáme do bezpečné výšky a zamíříme nad střed letiště, kde si pečlivě prohlédneme stav přistávací dráhy. Dle roztrhaného větrného pytle odhadujeme směr a sílu větru. Fouká z jihu, proto volíme dráhu 14 pro přistání a dále věnujeme pozornost vypalování porostu podél dráhy. Po průletu přes letiště točíme doleva a řadíme se do polohy po větru, spojujeme třetí a čtvrtou zatáčku, která nás přivede na krátké finále. Celá první třetina dráhy je ohraničená plameny, proto letadlo podržím déle ve vzduchu a raději sedám až do půlky dráhy. Po dosednutí musím zatlačit silněji na plynové páky, tím aktivuji reverz a do toho lehce brzdím kola. Stojíme na pár set metrech, uhneme z dráhy a stavíme letadlo vedle „terminálu,“ kde na nás čeká uvítací výbor. Je přesně pravé poledne a ve stínu okolo 35 stupňů Celsia, místní se nabídnou s pomocí, což uvítám, i když vím, že mě to bude stát nějaké drobné a u toho budu muset dávat velký pozor, aby nezmizelo z letadla víc, než se tam naložilo. Po vyložení nákladu do připraveného autobusu se kolem mě začne tvořit dav lidí, chtějí svoji výplatu. Dávám jim, co mám v kapse, ale očividně to nestačí, musím tedy sáhnout do druhé kapsy a zaplatit tomu nejsilnějšímu z nich, aby sjednal pořádek. Ten vytáhne z kalhot opasek a tím si hned získává u ostatních respekt. Domluvím se s kapitánem, že se pojedu podívat do města, nechávám ho tedy u letadla samotného s osobním strážcem a už o dost méně početnou skupinkou lidí tlačících se ve stínu pod křídlem. Nasedám do autobusu, který se po dlouhém trápení baterie podaří nastartovat, z výfuku se hned začne valit černý dým a já si jen domýšlím, co tam asi lijí, Vzápětí začíná zběsilá jízda směr nemocnice. Po deseti minutách skákání ze strany na stranu zastavujeme před rozpadlou budovou s jen těžko čitelným nápisem „Hopital Luena.“ Jsme na místě, teď se hlavně ničeho moc nedotýkat. Primář, jediný stálý doktor v celé nemocnici mě provede po všech odděleních, kde mám postupně možnost vidět celý koloběh života, od narození, až po smrt. Vidím, že má hodně práce, poděkuji za jeho čas a při loučení jsem mu nucen podat ruku, čehož jsem úplně přesně na začátku bál. Na cestu zpátky si stopnu motorku, tentokrát klidná vyhlídková jízda, při které mohu pozorovat místní přírodu zápasící s civilizací. Po příjezdu na letiště najdu Joža odpočívajícího v letadle a malou skupinku dětí ve stínu pod křídlem, které ho pozorují. Vyměníme si navzájem pár úsměvů, udělám jim jejich první selfie a jdu pěšky zkontrolovat přistávací dráhu. Dobrá zpráva, oheň již dohořel, můžeme použít celou její délku pro vzlet. Vracím se s úsměvem zpátky k letadlu, cestou ještě odházím pár větších kamenů a jak se blížím, vidím, že se k nám řítí nějaké auto. Zastavuje pod křídlem, Jožo začne divoce gestikulovat, radši přidám do kroku a poklusem běžím k letadlu. Už z dálky na mě Jožo volá, ať se na nic neptám, oběhnu letadlo a připravím ho na odlet. Mezitím pomáhá vynášet z auta malou holčičku, v jedné ruce drží kapačku a druhou mi signalizuje, ať začnu nahazovat. Sundám všechny blokády, vklouznu do cokpitu a začnu vše připravovat pro start motorů. ,,Startuju dvojku!‘‘ Mačkám startér, pouštím palivo a zvuk cvakání zapalování postupně nahradí hukot běžícího motoru. Při startu ,,jedničky‘‘ si sedá kapitán na jeho místo, poutá se a dává mi instrukce pro odlet. „Bude to můj odlet na sever, tedy dráha 32 a poté levou zatáčkou směr Lubumbashi, stoupat do letové hladiny 75, zbytek si povíme ve vzduchu!“ Oznamuji do vysílačky náš úmysl pro případný okolní provoz, tím mu i potvrdím, že jsem vše přijal. Před vzletem ještě pohlédnu za sebe do kabiny a vidím holčičku na podlaze, u ní naříkající ženu a někoho v bílém plášti. Vzlet proběhne bez komplikací, v bezpečné výšce se stáčíme do kurzu a pokračujeme v boji s časem. Vůbec na sebe nemluvíme do doby, než se ozve hlas v rádiu. Let Turkish Airlines do Johannesburgu v hladině 370 zrovna vysílá údaje o své poloze na frekvenci Lubumbashi, kterou my, vzhledem k naší malé výšce, zatím nemůžeme zachytit. „Tango Charlie Juliet November Tango, how do you read?“ Hned přijde odpověď: „Loud and clear, go ahead.“ Poprosíme o předání informace na letiště v Lubumbashi, ve které žádáme o lékařskou asistenci po přistání. Všechno proběhne a i Lubumbashi přes piloty Turkish potvrdí přijetí zprávy. Poděkujeme „tesekur“ a zpátky dostaneme „good luck boys!“ Máme před sebou posledních 25 minut letu. Konečně se nám daří navázat rádiové spojení, oznámíme čas přistání a ještě jednou žádáme potvrzení lékařské asistence při přistání. Řídící nás ujistí, že sanitka je již na letišti a dává nám poslední informace o počasí a dráhu 07 v používání. Na což si uděláme krátký briefing a za nedlouho přistáváme. Z věže dostáváme instrukce opustit dráhu první výjezdem vlevo, poté pokračovat přímo na stání číslo jedna, které je pod věží. Potvrdím instrukce a po vyjetí z dráhy již vidíme čekající sanitku. Zajedeme na stojánku, vypínáme motory a pozemní personál ve stejný okamžik otevírá dveře letadla. Popadnou bezvládné tělo holčičky a nesou ho do sanitního vozu, v závěsu jsou oba naši cestující. Za hlasitého houkání odjíždí z letiště a my můžeme jen doufat, že to celé dobře dopadne.

 

Tlačenice u letadla v Lueně

 

KOLWEZI III

Opouštíme letadlo z Lueny, kde necháváme značný nepořádek a přecházíme na nedalekou stojánku, kde nás čeká naše druhé letadlo, vyvoněné, naložené a dotankované, se kterým poletíme dnešní poslední let. Jožo obstará předletovou prohlídku, já zkontroluji dokumenty a můžeme volat cestující k nástupu. Postupně se dostaví 12 cestujících, před nástupem projdou osobní prohlídkou a pak už jim nic nebrání usadit se na jedné z devatenácti sedaček. Všechno probíhá podezřele hladce. Poslední přepočet a zavíráme dveře. Kontroluji uzamčení nákladového prostoru v čumáku, koukám na hodinky a teď mi to teprve dochází, nestíháme návrat před západem slunce. V noci létáme jen výjimečně, není to úplně bezpečné, nejednou se stalo, že ani na letišti nešel proud a muselo se sedat do tmy. Oproti tomu noc v Kolwezi má svá pozitiva, dobré jídlo, kulečníkový stůl a občas se člověk od místních hostů dozví zajímavé informace. Třeba jako posledně, když jsem si vyslechnul od jednorukého Jihoafričana příběh, jak se tady může vymstít koupě diamantů. Poslední kontrola před vzletem, mačkám stopky a užívám si klidný let jako pilot monitorující. Za 46 minut, po dosednutí na dráhu 29 v Kolwezi, stopky vypnu. Dopíšu palubní deník a po vyložení letadla zamknu vstupní dveře. Už nás čeká jen posledních 20 minut mačkání se v šesti lidech v malém autě, které nás odveze na hotel, kde si hned po příjezdu objednáváme steak. Po zaslouženém jídle přichází nutná sprcha, a jelikož nemáme žádné čisté oblečení, raději trávíme zbytek večera na pokoji. Ještě před spaním si udělám pár faktických poznámek do deníku, abych vám nyní mohl tuto vzpomínku převyprávět.

 

DOSLOV

Během 14ti let, co mám možnost usedat do kokpitů různých typů letadel, se setkávám se spoustou skvělých lidí a některé z nich bych rád ve svých vzpomínkách zmínil. Jako v té dnešní Jozefa Gažu, výborného pilota a učitele, se kterým jsem měl tu čest zažít v Kongu nejedno dobrodružství. Letos to bude již třetí rok, co létá o pár letových hladin výš, v leteckém nebi. Jožo mě naučil, že je potřeba se o své zkušenosti dělit a předávat je dál. I když jich mám jen zlomek co on, dělá mi radost, když je s vámi mohu sdílet. Máte-li zájem dozvědět se víc, můžete mě kontaktovat přes komentáře níže. Pokud raději volíte osobní kontakt, určitě mě potkáte na letišti Ruzyně a Letňany, odkud nejčastěji létám, případně na simulátoru L410 v Jindřišské ulici v Praze. Závěrem Vám chci za sebe, za tým Aeromagazine a Fly Czech popřát do roku 2019 spoustu krásných leteckých dobrodružství se šťastným návratem a hladkým přistáním.

 

– Věnováno holčičce, o které jsme již nikdy neslyšeli a jejímu zachránci Jozefu Gažovi –

 

Autor: JP (FlyCzech)

1 komentář: „Můj letecký deník – Létání v Kongu

  • 9. 1. 2019 (19:44)
    Permalink

    jozko gaza lietal aj v trencine R.I.P

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *